Téma: 

anatomie

ŽENSKÉ POHLAVNÍ ORGÁNY

Reprodukční systém ženy

Reprodukční systém ženy patří do rozmnožovací soustavy, což je soustava orgánů, která slouží k rozmnožování. Jejím úkolem je zajištění vzniku pohlavních buněk (gamet) a přenosu jejich dědičné informace na potomky. Zpravidla rozlišujeme samičí rozmnožovací soustavu a samčí rozmnožovací soustavu, což je anatomie ženského těla v podobě ženských pohlavních orgánů.

Ženskou pohlavní soustavou se zabývá medicínský obor zvaný gynekologie. Ženské pohlavní orgány se dle místa uložení dělí na zevní a vnitřní.

Anatomie ženských orgánů:

  • vnitřní ženské pohlavní ústrojí (organa genitalia feminina interna): vaječník (ovarium) – párová pohlavní žláza, Skeneho žlázy, Bartholiniho žláza
  • vývodné cesty pohlavní: vejcovod (tuba uterina), děloha (uterus), děložní hrdlo, pochva (vagina)
  • vnější ženské pohlavní ústrojí (organa genitalia feminina externa) / zevní pohlavní orgány: vulva, malé pysky (labia minora), velké pysky (labia majora), poštěváček (clitoris)

Zdroj: Ženské pohlavní orgány
Zveřejněno dne: 15.2.2017

ZÁNĚT SEDACÍHO NERVU

Anatomie sedacího nervu

Nervus ischiadicus dostává vlákna z kořenů L4 – S3 a je největším nervem sakrálního plexu. Prochází úžinou v místě foramen infrapiriforme. Je vulnerabilní (zranitelný) zejména po výstupu z foramen infrapiriforme (i. m. aplikace léků do gluteální krajiny) a při anomálním průběhu skrze m. piriformis. Vysílá motorická vlákna pro flexory zadní strany stehna a pro svaly bérce a nohy, senzitivně inervuje laterální a dorzální části lýtka a nohu samotnou. Ve svém průběhu se dělí na 2 hlavní větve — n. peroneus a n. tibialis.

Zdroj: Zánět sedacího nervu
Zveřejněno dne: 18.4.2016

PODRÁŽDĚNÝ ŽLUČNÍK

Anatomie žlučníku

Žlučník je vakovitá výchlipka dlouhá 7–10 cm s kapacitou kolem 50 ml. Slouží jako rezervoár žluče a jako tlakový regulátor celého systému žlučových cest. Je umístěn na spodní ploše jater těsně pod pravým obloukem žeberním. Žluč je ze žlučníku vypuzována jeho smrštěním a reaguje tak na různé podněty související s příjmem jídla. Odchází žlučníkovým vývodem, který se spojuje se společným jaterním vývodem ve žlučový vývod. Ten pak ústí společně s vývodem ze slinivky břišní otvorem do části tenkého střeva za žaludkem, a to do dvanácterníku. Žlučník je orgán, který nám pomáhá při trávení jídel s vysokým obsahem tuků.

Zdroj: Podrážděný žlučník
Zveřejněno dne: 12.8.2014

ŽLUTÁ SKVRNA V OKU

Anatomie žluté skvrny

Žlutá skvrna má v průměru asi 5 mm. Obsahuje karotenoidy lutein a zeaxantin. V její centrální části se nachází fovea centralis, v jejímž centru této je takzvaná foveola. Jedná se o termíny označující místa, v nichž postupně přibývá čípků a zvyšuje se ostrost vidění. V úplném středu však nejsou vůbec žádné tyčinky.

Zdroj: Žlutá skvrna v oku
Zveřejněno dne: 26.6.2016

HOLENÍ POHLAVÍ

Anatomie

Stydkou oblast tvoří:

  • Podbřišek,
  • Mons pubis – stydký pahorek, což je měkká hromádka masa, která je výše nad genitáliemi. Jedná se o podkladní vrstvu tuku pod kůží, která chrání stydkou kost. Je mnohem výraznější u žen než u mužů.
  • Genitálie
  • Hráz neboli perineum je proužek kůže mezi genitáliemi a konečníkem
  • Řiť
  • Hýždě
  • Plavková plocha je oblast kůže podél spodní částí břicha a mezi nohama.

Holení stydké oblasti se může lišit podle množství kůže. Holení jakéhokoli druhu může mít různé zdravotní následky.

Zdroj: Holení pohlaví
Zveřejněno dne: 13.11.2012

PANKREAS

Anatomie

Pankreas má vzhled šedě růžové velké slinné žlázy se zevně patrnou kresbou lalůčků. Slinivka břišní je dlouhá 12–16 cm a její hmotnost je 60–90 g. Má protáhlý tvar a makroskopicky se dělí na 3 základní části, a to hlavu (caput), tělo (corpus) a ocas (cauda).

Nachází se za žaludkem: táhne se po zadní stěně břišní od duodena (dvanácterníku) až ke slezině. Slinivka břišní patří mezi žlázy s vnitřní i vnější sekrecí a řadí se k trávicímu ústrojí.

Buňky pankreatu obsahují a vylučují definitivní enzymy a proenzymy: bílkoviny se štěpí díky trypsinogenu (trypsinu) a chymotrypsinogenu (chymotrypsinu), pro štěpení škrobů a cukrů (až na monosacharidy) produkuje pankreas amylázu a tuky jsou štěpeny prostřednictvím lipázy.

Zdroj: Pankreas
Zveřejněno dne: 30.7.2016

JÍDELNÍČEK PO OPERACI REKTA

Komplikace

Operace konečníku patří k technicky náročnějším výkonům, zvláště pokud mají být provedeny radikálně, a pokud mají operovanému poskytnout co nejlepší kvalitu života. Proto by měly být soustředěny do specializovaných center s adekvátním technickým a personálním vybavením. Konečník spoluodpovídá za velmi komplexní mechanismus – udržení stolice a její kontrolované vyprazdňování. Operační zásah do anatomie konečníku, nervů a svalů odpovídajících za tento velmi náročný mechanismus, může mít dalekosáhlé funkční následky pro operovaného.

U části pacientů při provedení radikálního odstranění nádoru konečníku není možné následné napojení. Výkon je pak ukončen založením definitivní terminální stomie (vývodu).

Komplikace po operacích v řitní krajině jsou vzácné. Rány se mohou špatně hojit. Zúžení řitního kanálu je další málo častou komplikací.

Zdroj: Jídelníček po operaci rekta
Zveřejněno dne: 6.2.2016

SLINIVKA A JEJÍ UMÍSTĚNÍ V TĚLE

Anatomie dutiny břišní

Slinivka břišní se nenachází v dutině břišní, ale přímo za břišní dutinou mezi žaludkem a velkými břišními cévami. Tento orgán trávicí soustavy je asi 28 cm dlouhý, přičemž se dělí na hlavu (caput), tělo (corpus) a ocas (cauda). Produkty slinivky břišní jsou odváděny do tenkého střeva, konkrétně do dvanáctníku. Zde se setkávají s potravou zpracovanou v žaludku a podílejí se na jejím dalším zpracování a chemickém trávení.

Slinivka břišní je podvojná žláza, to znamená, že plní jak funkci žlázy s vnitřní sekrecí (účastní se na tvorbě hormonů inzulinu, glukagonu a dalších látek), tak funkci žlázy s vnější sekrecí (produkuje tripsin, lipázu a amylázu). Slinivka je jednoduše nezastupitelným producentem důležitých hormonů, dále pak také štěpí tuky, složité cukry a bílkoviny pomocí enzymů.

Zdroj: Slinivka a její umístění v těle
Zveřejněno dne: 14.2.2017

ONEMOCNĚNÍ LEDVIN

Anatomie ledvin

Ledviny jsou součástí vylučovacího systému, jde o párový orgán. Jsou uloženy ve výši dvanáctého hrudního obratle až po druhý obratel bederní, leží po stranách páteře. Jejich délka je asi 12 cm, šířka 5–6 cm, výška 4 cm. Ledviny mají charakteristický fazolovitý tvar. Jejich povrch je hladký, barva červenohnědá. Na jejich vnitřní straně je prohlubeň, kudy do ledviny vstupuje ledvinová tepna a vystupuje ledvinová žíla a močovod. Na řezu ledvinou je kůra, která je tvořena převážně nefrony, a dřeň, která obsahuje vývodné kanálky a takzvané Henleovy kličky nefronu. Nefron je základní stavební i funkční jednotka ledviny. Každá ledvina obsahuje asi jeden milion nefronů. Nefron má dvě základní části: glomerulus a systém tubulů. Glomerulus obsahuje asi 30 kapilárních kliček, v nichž přes speciálně upravenou třívrstevnou stěnu kapilár (vlásečnic) dochází k filtraci krevní plazmy a vzniká takzvaná primární moč.

Zdroj: Onemocnění ledvin
Zveřejněno dne: 22.2.2016

ANATOMIE BŘIŠNÍ DUTINY

Punkce dutiny břišní

Punkce ascitu je ordinována, když se volná tekutina (ascites) nahromadí v dutině břišní. Účelem je uvolnit tlak na břišní orgány. Místo vpichu se obvykle nachází 3 cm pod pupkem vlevo nebo vpravo v krajině mezi pupkem a hřebenem kosti kyčelní.

Pacient je informován o důvodu provedení punkce a o tom, že musí být před zákrokem vymočen, vyprázdněn (klyzma při zácpě), a rovněž o nutnosti zachovat při punkci klid.

Speciální pomůcky: punkční jehly, sterilní hadička s kónusem, peány, trojcestný kohout, sběrná nádoba na punktát, břišní pás.

Dokumentace obsahuje datum, čas punkce, barvu, čirost, zápach výpotku, množství, hustotu, vitální funkce, sledování nemocného a jeho problémy. Zaznamenává se hmotnost a objem břicha před a po punkci. Pacient by měl být po výkonu klinicky sledován, zvláště jeho oběhová situace a lokální nález na břiše.

Zdroj: Anatomie břišní dutiny
Zveřejněno dne: 12.5.2016

NEPLODNOST U ŽEN

Co způsobuje ženskou neplodnost?

Ženská neplodnost je způsobena řadou faktorů, včetně následujících:

  • Poškození vejcovodů, jimiž se dostává vajíčko z vaječníků do dělohy – toto poškození může zabránit kontaktu mezi vajíčkem a spermií. Častou příčinou poškození vejcovodů bývají pánevní infekce nebo endometrióza, které způsobují tvorbu jizev.
  • Hormonální příčiny – některé ženy mají problémy s ovulací. Dochází k narušení synchronizace hormonálních změn, které řídí uvolnění vajíčka z vaječníku a zahuštění endometria (sliznice dělohy) v případě, že nedojde k oplodnění vajíčka. Tyto problémy mohou být detekovány pomocí bazálního grafu tělesné teploty a krevních testů, které zjistí hladiny hormonů.
  • Problém v děložním hrdle (děložním krčku) – u malé skupiny žen je příčinou neplodnosti to, že spermie nemohou proniknout do cervikálního kanálu, a to z důvodu abnormální produkce hlenu, nebo po předchozím chirurgickém zákroku. Tento problém může být vyřešen nitroděložní inseminací.
  • Problém v děloze – abnormální anatomie dělohy, přítomnost polypů a myomů.
  • Nevysvětlitelná neplodnost – příčinu neplodnosti není možné zjistit aktuálně dostupnými metodami u 20 % párů.

Zdroj: Neplodnost u žen
Zveřejněno dne: 21.2.2013

EUSTACHOVA TRUBICE

Anatomie

Eustachova trubice neboli sluchová trubice je v dospělosti dlouhá tři až čtyři centimetry a má přibližně tvar dvou trychtýřů spojených k sobě úzkými konci. Její lumen má přibližně tvar trojúhelníku s průměrnou šířkou dva až tři milimetry a svírá s lebeční bazí úhel 45 stupňů. V dětském věku je tuba kratší, širší a méně skloněná vzhledem k bazi lební, růstem jedince se tyto poměry mění. Trubice se skládá z části kostěné a chrupavčité. Kostěná část tvoří laterální třetinu tuby a začíná oválným otvorem nad dnem středoušní dutiny. U zdravého jedince je vždy patentní. Chrupavčitá část tvoří asi dvě třetiny délky tuby a otvírá se do nosohltanu zhruba 10 milimetrů nad úrovní tvrdého patra. Chrupavka tvořící podklad trubice má tvar obráceného háku a vyčnívá do nosohltanu, kde tvoří torus tubarius. Bod spojení chrupavčité a kostěné části je nejužším místem celé tuby. Lumen je vystláno cylindrickým řasinkovým epitelem s nahromaděním hlenovitých žlázek v oblasti faryngeálního ústí, po dosažení středoušní dutiny přechází v epitel smíšený. Za aktivní otvírání tuby je zodpovědný jediný sval (m. tensor veli palatini).

Zdroj: Eustachova trubice
Zveřejněno dne: 5.1.2017

VAKY A KRUHY POD OČIMA

Příčiny tmavých očních kruhů a očních váčků

Lékaři, kteří se zabývají tmavými kruhy a váčky pod očima, musí znát příčiny vzniku a anatomii oka. Do anatomie oka patří samotné oko, očních víčka, oční kosti. Kosti očnice jsou oční hrany, které jsou ukryté v lebeční kosti pod kůží, tukem a cévami. Víčko je pevně připevněno ke spodní a prostřední hraně kosti očního důlku. Kůže kolem očí je velmi tenká. Obvykle zde chybí podkožní tuk nebo je ho zde jen velmi malé množství. Vzhledem k velmi malému množství potních a mazových žláz je kůže velmi transparentní. Krevní a lymfatické cévy jsou navrženy tak, aby byly velmi houževnaté. Přebytek hypertrofie nebo příliš málo hypotrofie v tukových tkáních může vést k tmavým očním kruhům, očním otokům nebo váčkům. Povislá nebo pytlová kůže může vést k zániku tukových polštářků kolem očního svěrače, což vede k velkým očním kruhům. Pokud kůže a podkožní tuk jsou méně bohaté na krevní a lymfatické cévy, zvyšuje se riziko vzniku tmavých očních kruhů. Stejný účinek mají krevní a lymfatické cévy, když dojde k jejich ucpání. Často bývají dlouhodobé kruhy pod očima doprovázeny nemocí jater. Nemocná játra = kruhy pod očima.

Zdroj: Vaky a kruhy pod očima
Zveřejněno dne: 15.11.2012

RADY PROTI ZARŮSTÁNÍ NEHTŮ

Léčba zarůstání nehtů

Metoda pomocí náplasti

  • velmi úspěšná
  • bezbolestná a neinvazivní
  • založená na odtažení nehtového valu od nehtu (místo pak není tolik drážděno, a to jak v klidu, tak při chůzi)
  • je umožněn lepší odtok hnisu z rány, což zásadně přispívá k urychlení hojení
  • i když se rána zahojí, nelze do budoucna vyloučit návrat problému, pokud nebudou odstraněny skutečné příčiny
  • při prvních příznacích návratu stačí preventivně nalepit náplast

Zbroušení nehtu uprostřed

Tato metoda sama o sobě není příliš účinná, ale je určitě vhodná jako doplněk k lepení náplasti. Nehet můžete uprostřed oškrábat ostrou hranou nůžek. Nehet je tak méně tuhý, nemá tendenci se tolik zakulacovat a méně tlačí na nehtový val. V podstatě můžete pilovat v co největší ploše, ale vždy dávejte maximální pozor, abyste při pilování nezavadili o ránu nebo do ní nezanesli piliny.

Radikální metody

Chirurgický zákrok v této věci znamená zásah do anatomie a vyžaduje dlouhou rekonvalescenci, ale pokud je proveden dobře, je velice účinný. Každopádně je vhodné vždy nejdříve vyzkoušet postup odplísnění kombinovaný s náplastí. Pokud se blíží léto (tedy delší období, kdy používáte otevřenou obuv), tak zkuste počkat na operaci až na podzim, jestliže předchozí postupy nezabraly.

Další radikální metody:

  • laser
  • fenol
  • mechanické odstranění

Zdroj: Rady proti zarůstání nehtů
Zveřejněno dne: 30.7.2013

FUNKCE JÍCNU

Anatomie jícnu

Jícen (oesophagus) je trávicí trubice dlouhá asi 25 cm, která navazuje na hltan ve výši obratle C 6 a dolního okraje hrtanu (prstencové chrupavky), sestupuje před páteří hrudníkem, prochází bránicí ve výši obratle Th 10 a končí ve výši Th 11 vyústěním do žaludku v místě zvaném ostium cardiacumkardie. Žaludek ústí do dvanáctníku a ten do tenkého střeva. V klidu má jícen průměr okolo 1,5 cm, je předozadně zploštělý, nad bránicí mírně vřetenovitě rozšířený. Při průchodu potravy je však schopen se roztáhnout na dvojnásobný průměr (dělá peristaltické pohyby). Při pohledu ze strany je jícen zakřiven v souladu s páteří. Sbíhají se v něm žilní pleteně, tepny, mízní cévy a nervy. Podle průběhu má jícen tři části:

  • pars cervicalis: místo, kde před jícnem sestupuje průdušnice; jícen je vůči ní posunut lehce doleva a v místech styku průdušnice s jícnem probíhá po obou stranách nerv laryngeální (nervus laryngeus recurrens); řídké vazivo za jícnem je pokračování retrofaryngového prostoru;
  • pars thoracica: místo, kde jícen probíhá v mediastinu, a to kraniálně těsně při páteři; za jícnem je v těchto místech aorta, před ním je trachea;
  • pars abdominalis: úsek od průchodu bránicí do žaludku dlouhý cca 1–2 cm; dotýká se vzadu bránice, vpředu levého laloku jater a plynule přechází do žaludku.

Zde můžete vidět, jak vypadá jícen.

Zdroj: Funkce jícnu
Zveřejněno dne: 7.4.2016

KRČNÍ PÁTEŘ

Anatomie krční páteře

Krční páteř (ceruicis spinam) je tvořena 7 obratli (označeny C 1 – C 7) vyznačujícími se nízkým tělem, postranními výběžky, otvory pro cévy a nervy. Specifický je trnový výběžek, který je na konci rozdvojený. Nejvýznamnější obratle krční páteře jsou atlas (nosič) a axis (čepovec). Atlas (označen C 1) nemá trnový výběžek, ale má velké kloubní plošky a v jeho těle je velký otvor. Axis (čepovec, označen C 2) má 1 výběžek navíc (čep), původně byl čep tělem atlasu; společně tyto dva obratle zajišťují pohyb hlavy. Páteř člověka je dvojnásobně esovitě prohnutá, což zajišťuje její pružnost. Zakřivení krční a bederní páteře dopředu se nazývá lordóza. Zakřivení hrudní páteře a kosti křížové dozadu je kyfóza. Páteř umožňuje člověku vzpřímenou chůzi a chrání míchu. Páteř je kostěným obalem míchy a porušení míchy či z ní vystupujících nervů může způsobit ochrnutí nebo poruchu vnímání. K poranění může dojít zejména při pádu z výše na záda nebo na natažené končetiny (vysoce riziková je dvojnásobná výška těla a více, prudký pohyb či rotace anebo náraz v rychlosti větší než 30 km/hod). Při první pomoci je důležité s raněným nehýbat, držet mu hlavu, komunikovat s ním; při ošetřování přidružených poranění volit polohu naznak na pevné podložce. Co nejdříve volat zdravotnickou záchrannou službu!

Zdroj: Krční páteř
Zveřejněno dne: 21.6.2016

VYZRAJTE NA PLOCHÉ NOHY

Jak poznáte plochou nohu?

 

Stanovení diagnózy ploché nohy je jednoduché pomocí plantoskopu nebo plantografu. Mezi první příznaky ploché nohy patří únavnost nohou, hlavně po delší chůzi a stání, otoky, pocit těžkých nohou, někdy pálení až trnutí nohou, jindy pocit chladu. Často mívají tyto potíže prodavačky, kadeřnice, nebo číšnice. Později se přidávají bolesti nožní klenby od paty až do prstů, které mohou vystřelovat do nártu a ke kotníku. Přidávají se otlaky na plosce nohy a objevují se "kuří oka". U příčné ploché nohy se rozšiřuje přední část nohy, vzniká otlak a zduření na vnitřní straně kloubu palce, tedy vbočený palec. Následkem rozvoje ploché nohy vznikají i kladívkové prsty a jiné deformity prstců. Pro různé vady a potíže jsou vhodné různé typy ortopedických vložek, které může po odborném vyšetření předepsat lékař.

 

Pro ochranu a pohodlí nohou

 

Úplně nevhodné jsou měkké boty a obuv se zakřivenou konstrukcí. Nejvhodnější je obuv s tvrdší vnitřní částí podešve a prvky kontroly pohybu, tedy se správně zhotovenou stélkou, volnou prostornou špičkou a pevným opatkem. Materiál by měl být prodyšný, lehký a poddajný. Ideální je volit obuv, odvíjející se od anatomie, fyziologie a biomechaniky nohy.

 

Nabídka na trhu zahrnuje různé typy obuvi a značek od různých výrobců. Pestrou škálu doslova pro celou rodinu najdete např. v nabídce značky KEEN. Tato obuv splňuje všechny požadavky pro zdraví vašich nohou. To ale není na úkor designu, který odpovídá požadavkům moderního outfitu.

 

 

Zdroj: agentura HBA

PR prezentace

Zdroj: Vyzrajte na ploché nohy
Zveřejněno dne: 14.7.2010

ODLUPOVÁNÍ NEHTŮ OD LŮŽKA

Anatomie nehtu

Nehet je tvrdé zakončení prstů, které slouží jako ochrana a prostředník přenosu tlaku na prsty s okolím, jelikož umožňuje okolní kůži lépe přenášet informace o dotýkaných věcech. Nehty se vyskytují na všech prstech, a to jak na rukou, tak i nohou. Rychlost růstu nehtů je na rukou v průměru 0,1 mm za den, na nohou je pak 3–4x pomalejší. Celý nehet naroste za 6 až 12 měsíců (například po stržení). Nehet obvykle dosahuje tloušťky 0,5 až 1 mm.

Vzhled zdravého nehtu: Normální zdravý nehet je hladký bez žlábků a rýh. Je lehce klenutý, má narůžovělou plochu a přírodní lesk. U kořene nehtu je viditelný nehtový měsíček, polokruhová bílá kresba nehtu. Nehtová kůžička obklopuje nehet jako ochrana.

Stavba nehtu: Nehet je rohová nehtová ploténka, která je tvořena zrohovatělými buňkami. Je průhledná, tenká 0,50 až 0,75 mm a skládá se ze 3 až 4 různě zrohovatělých (a různě tvrdých) vrstev, které leží na nehtovém lůžku. První vrstvou je takzvaný dorzální nehet (tvrdý keratin), druhou tvoří intermediální nehet (měkký keratin) a třetí vrstvu ventrální nehet (hyponychiální keratin). Ten vyrůstá z kořene nehtu a posouvá se po nehtovém lůžku (velmi citlivé) až k volnému okraji nehtu. Vlastní nehet vyrůstá zpod zadního nehtového valu (matrix), který je přímým pokračováním nehtového lůžka. Lůžko nehtu, po kterém se posouvá nehtová ploténka, je měkká tkáň odpovídající zárodečné vrstvě pokožky. V dolní části nehtové ploténky je poloměsíčitá skvrna bělavé barvy, nazývaná lunula (měsíček). Zde je nehet nejvíc připevněn a je u každého jednotlivce jinak velký. Nehtová ploténka tu obsahuje množství dutinek, které jsou světlejšího zabarvení. Nehet ohraničují postranní valy. Kožní nehtový val (paronychium) přirůstá k nehtu nadnehtovou kůžičkou (v oblasti lunuly se nazývá eponychium, pod volným okrajem nehtu zpředu hyponychium). Spojení nehtu s lůžkem obstarává nedokonale zrohovatělá epidermální vrstva, která se nazývá „lůžkový nehet“. Její rohové buňky obsahují dost tuku, proto je měkká.

Zdravý nehet má nejmenší tloušťku u novorozenců. Nehty jsou tak ostré, že mohou způsobit vážná poškození obličeje nebo očí, jsou-li dvě děti vůči sobě nepřátelsky naladěny. Nejsilnějšími nehty se mohou pochlubit nejstarší lidé, protože nehet postupně dorůstá celý život, i když ve stáří se rychlost může zpomalit.

Nehty bývají často zasaženy nemocemi nejrůznějších charakterů. Mnohdy se jedná o poruchy růstu, které jsou většinou zapříčiněny genetickými dispozicemi. Běžně se například setkáváme s plísněmi. Nejznámějším, někdy však neprávem opomíjeným problémem je patrně zarostlý nehet (latinsky unguis incarnatus, jinak onychokryptóza). Kolem tohoto onemocnění koluje velké množství chybných informací. Léčení vyžaduje individuální přístup, jelikož každý nehet je jiný, a tak některé postupy nemusí vždy zaručeně fungovat.

Zdroj: Odlupování nehtů od lůžka
Zveřejněno dne: 9.12.2016

ANATOMIE BŘIŠNÍ DUTINY

Laváž dutiny břišní

Laváž dutiny břišní je výplach dutiny břišní skrze pobřišnici. Cytostatická laváž dutiny břišní představuje novou metodu léčení pacientů při a po operačním výkonu, vyvinutou původně pro zhoubné nádory pobřišnice, ale v současné době je aplikována s dobrými výsledky i při jiných náročných operačních zákrocích. Během operačním výkonu dochází zpravidla při odstraňování nádoru k uvolnění buněk, které se mohou uchytit na zasažených plochách a následně dále růst. Navíc při operaci lze odstranit jen viditelné nádorové struktury, zatímco mikroskopické unikají pozornosti. Aby bylo zamezeno jejich novému růstu, je nutné zbytky nádorového onemocnění co nejdříve odstranit. Prozatím nejúčinnější metodou pro jejich likvidaci je tak metoda laváže břišní dutiny, nazývaná rovněž „hypertemická cytostatická intraperitoneální intraoperační laváž břišní dutiny“.

Vlastní princip laváže spočívá v naplnění břišní dutiny cytostatickým roztokem a udržování jeho teploty na hodnotě blízké 43 °C. Tím dochází k uplatnění dvou důležitých principů nutných ke zničení malých nádorových buněk. Jedná se o termotoxicitu a cytotoxicitu a jejich vzájemné působení s umocňujícím účinkem. A jaký je princip termotoxicity? Při zahřátí zdravé tkáně cytostatikem na teplotu blízkou 43 °C dochází k jejímu prokrvení ve snaze odvést přebytečné teplo, a tím také dojde k ochlazení cytostatického roztoku. Nádorová tkáň se, na rozdíl od zdravé tkáně, při zahřátí cytostatickým roztokem na teplotu blízkou 43 °C brání pokrytím svého povrchu ochrannou proteinovou vrstvou, neboť na rozdíl od zdravé tkáně by nedokázala nádorová tkáň odvést teplo, které by ji zničilo. Proteinová vrstva nádorovou tkáň však zviditelní imunologickému systému, který ji pak může identifikovat jako vetřelce a účinně proti ní bojovat (a to do doby, kdy je vystavena uvedenému teplotnímu působení). Cytotoxicita spočívá zejména v tom, že jsou používány koncentrace cytostatik až 1 000x vyšší než u klasické intravenózní ambulantní aplikace. Vzájemný účinek působení termotoxicity a cytotoxicity pak umožní, aby se cytostatický roztok dostal v nadprahové úrovni do všech částí lidského těla (včetně nejjemnějších mozkových cévek), ve kterých má za úkol zničit nádorové buňky dříve, než dojde k získání jejich imunity proti cytostatickému roztoku. Tato doba je kritická a pohybuje se kolem 30 až 35 minut od začátku aplikace cytostatického roztoku. Vzhledem k přirozené termoregulaci lidského těla je zahřátý cytostatický roztok v břišní dutině ochlazován. Z těchto důvodů musí být roztok recirkulován a ve speciálním tepelném výměníku vyfiltrován a znovu je potřeba jej zahřát na teplotu blízkou 43 °C. Proces účinného působení zahřátým cytostatickým roztokem je praxí stanoven cca na 90 minut. (Více informací na www.surgicaloncology.com nebo www.peritonectomy.com)

Zařízení pro laváž zajišťuje sterilní recirkulaci roztoku požadovaným průtokem, udržuje teplotu recirkulovaného roztoku v břišní dutině na teplotě blízké 43 °C, filtraci roztoku od koagul eventuálně od ostatních malých částeček tukových a jiných tkání. Bezpečnost je zajištěna monitorováním jednotlivých parametrů nezávislými měřicími systémy. Speciální sterilní lavážní sety jsou propojeny hermeticky a zajišťují pomocí přístroje recirkulaci cytostatického roztoku z přístroje do pacienta a zpět.

Zdroj: Anatomie břišní dutiny
Zveřejněno dne: 12.5.2016

UCHO

Anatomie lidského ucha

Vnější ucho (auris externa) se skládá z boltce, zvukovodu a bubínku.

Boltec je tvořen chrupavkou (pouze lalůček chrupavčitou kostru nemá) a směřuje akustické vlny do zvukovodu. Velikost a tvar boltce nemají vliv na sluch.

Vnější zvukovod (také se mu říká sluchový kanálek) je trubice, která má část chrupavčitou a kostěnou. Na konci zvukovodu se nachází bubínek, hranice mezi zevním a středním uchem. Zvuková vlna, která projde zvukovodem, naráží do bubínku a putuje dál do nitra ucha. Délka zvukovodu dospělého člověka je asi 3 cm.

Bubínek je vazivová blanka na konci zvukovodu, cca 0,1 mm silná. Zvuková vlna jej rozechvěje, bubínek ji zesílí a předá do středního ucha. Zdravý bubínek je lesklý a má šedavou barvu.

Výstelka zvukovodu obsahuje mazové žlázy, které produkují ušní maz. Zvukovod má samočisticí schopnost – nečistoty jsou z něj vypuzovány směrem ven.

Zde můžete vidět, jak vypadá vnější ucho.

Zevní ucho vede zvukové vlny k bubínku, přičemž má zřetelně směrový efekt.

Střední ucho (auris media) je systém vzduchem vyplněných dutin, vystlaných sliznicí. Začíná bubínkem, na nějž jsou napojeny tři sluchové kůstky. Patří mezi ně kladívko (malleus), kovadlinka (incus) a třmínek (stapes). Řetěz kůstek přenáší zvuk od bubínku do vnitřního ucha – ploténka třmínku se dotýká oválného okénka v labyrintu. Střední ucho je odděleno od vnitřního ucha membránami, které uzavírají oválné předsíňové okénko (vestibulární) a kruhového hlemýžďové (kochleární) okénko. Zesílení zvuku se uskutečňuje pákovou funkcí sluchových kůstek, které přenášejí zvukové vlny z většího povrchu bubínku na menší plochu povrchu membrány předsíňového okénka. Nadměrně silné zvuky se tlumí pomocí dvou malých kosterních svalů ve středním uchu (napínač bubínku a třmínkový sval). Svalová vřeténka uvnitř těchto svalů reagují na protažení svalu tím, že spouští takzvaný akustický reflex, který způsobuje smrštění těchto svalů. Stupeň protažení je dán intenzitou zvuku (hlasitostí). Hlasité zvuky se tlumí proto, že natažení svalů a jejich následná reflexní kontrakce zabraňuje nadměrnému pohybu sluchových kůstek.

Střední ucho má činnost převodní a ochrannou.

Zde můžete vidět, jak vypadá střední ucho.

Vnitřní ucho (auris interna) leží v kostěném labyrintu kosti skalní (os petrosum). Kostěný labyrint částečně kopíruje blanitý labyrint vyplněný endolymfou. Částmi kostěného labyrintu, které kopíruje blanitý labyrint, jsou 3 polokruhovité kanálky, vejčitý váček, kulovitý váček a hlemýžď.

Hlemýžď je stočená trubička naplněná tekutinou (endolymfou). Vibrace oválného okénka rozvlní endolymfu. Vlnění endolymfy rozechvěje krycí membránu Cortiho orgánu obsahujícího vláskové buňky (receptory sluchu). Každá buňka má vlásky zapuštěné do krycí membrány a zjišťuje její chvění, o kterém vysílá signály do mozku po sluchovém nervu. Signály jsou vnímány jako zvuk.

Rovnovážný (vestibulární, statokinetický) orgán slouží k detekci polohy a zrychlení. Skládá se z vejčitého a kulovitého váčku (utriculus a sacculus), které detekují polohu, a tří polokruhovitých kanálků detekujících zrychlení. Ve váčcích jsou dvě na sebe kolmé vrstvy vláskových buněk s vlásky zapuštěnými do rosolu obsahujícího krystalky uhličitanu vápenatého. K vnímání zrychlení slouží vláskové buňky na začátku a na konci polokruhovitých kanálků, které vnímají změny v proudění endolymfy v kanálcích. Předrážděním tohoto orgánu vzniká mořská nemoc.

Ze středního ucha do nosohltanu vyúsťuje Eustachova trubice (tuba Eustachi, tuba auditiva, sluchová středoušní trubice), která vyrovnává tlak ve středním uchu s tlakem v okolním prostředí. Pomáhá také čistit středoušní dutinu.

Zde můžete vidět, jak vypadá vnitřní ucho.

Zdroj: Ucho
Zveřejněno dne: 4.10.2016


SiteMAP